Sním o světě, kde slunce jasně září, kde jen štěstí je vidět v tváři. Žádná bolest ba ani žal, ničí život se nesmazal. Naděje je totiž všude kolem, srdce nemusí procházet bolem. Není smrt a není ani noc, není třeba volat o pomoc. Sním totiž o světě bez utrpení, kde není zbytečného usmrcení.
Jmenuji se Purpur a tohle je můj příběh. Příběh, který se ponese šeptem větru, šumem listí. Příběh, který uslyší ti, jež budou dobře naslouchat.
Ztratil jsem se ve své mysli. Chtěl jsem jen vědět… Věděl jsem, že jsem sám. Proč? Ptal jsem se bez jediné odpovědi. Jak dlouho ještě? Nikdy nepřišla odpověď. Měl jsem spoustu otázek, které se mi honily hlavou. Ale jedna byla hlasitější než ty ostatní: PROČ ČLOVĚČE?
Jakou cenu má lidský život? A jakou má ten zvířecí? Proč má náš život menší cenu? Nikdo z lidí, kteří si přišli pro koťata ode mě a od mých kamarádů, se neptal. Ubíhaly dny, týdny, měsíce a roky. Kolik těch koťat bylo? Už ani netuším… Všechna byla bez papírů. Všem řekla, že se stala nehoda, že papíry nejsou potřeba. Ukázala jednu kočičku a nás držela za zavřenými dveřmi. Milý člověče, neviděl jsi nebo jsi jen nechtěl? Proč jsi mě nechal padnout na samé dno?
Každý den jsem se díval na dveře a doufal v zázrak. Doufal jsem, že otevřeš a vezmeš nás pryč. Ty jsi ale chtěl jen levná koťata a po nás jsi nepátral. Stačila ti sladká slůvka. Tolik jsem chtěl někoho po svém boku. My všichni. Otočil ses k nám zády a já chtěl, abys zůstal. Jen ses usmál a odešel. Mohl jsi to změnit. Nemusel jsi podpořit lidi, jako byla ona. Mohls být tím, který nevytvoří další poptávku. Ale nebyls…
Byl jsi dalším z těch, kteří zavřeli oči. Kdo nechce vidět, nevidí. Měl jsi své vysněné koťátko a my žili dál za zavřenými dveřmi. Přál jsem si být ptáčkem a uletět hodně daleko. Doletět až tam, kde bude konečně milující rodina, teplá náruč a láska, po které jsem tolik toužil. Otevřel bych ráno oči a uviděl tu usměvavou tvář, která by mi nesla něco dobrého do bříška. Já bych vstal ze svého teplého pelíšku a šel se třít o nohy, vrníc ty nejsladší tóny. Byli bychom tým, rodina. Tolik jsem si přál být ptáčkem…
Hřál bych se o topení a lezl do voňavých peřin. Už vidím, jak bychom si spolu hráli. Jak bych škubal ta peříčka ze škádlítka a ty by ses smál. Společně bychom koukali na televizi, na hvězdné nebe. Koukali bychom jeden na druhého a věděli bychom, že jsme našli své štěstí.
Dal bys mi všechno, ale já bych ti dal mnohem víc. Vím, že jsi na mě čekal. Kde jsi byl a proč ti o mně neřekli? Stačilo mě najít o pár týdnů, snad měsíců dřív. Stačilo nezavírat oči celé ty roky a mohli jsme být spolu. Vím, že bychom se v tom širém světě našli. Já bych tě našel. Nedovolili nám to. Aby zlo zvítězilo, stačilo, aby dobří lidé nedělali nic. A oni nic neudělali a ti, kteří něco udělat chtěli, ti přišli pozdě.
Nikdy jsem se nestal ptáčkem, nikdy jsem tě nenašel a už ani nenajdu. Ve chvíli, kdy jsem ucítil pomocnou ruku a naději, jsem zemřel. Víš, majiteli bezpapírového koťátka, že není od nás? Že to ty jsi zavřel oči a nechtěl vidět? Kolik nás ještě bude trpět, kolik nás ještě musí zemřít?
Jmenoval jsem se Purpur. Snil jsem o světě bez bolesti, ale nedožil jsem se ho. Snil jsem o své rodině, ale nikdy jsem ji nepoznal. Nedostal jsem šanci. Jsem tu nahoře s Colombínou a dalšími a ptáme se: kolik ještě?
Sním tedy alespoň o světě bez utrpení pro své zvířecí kamarády.
Příběhy z kočičí kapsy: Purpur
