Ahoj, jmenuji se Pomněnka a asi už jste o mně slyšeli. Jsem ,,bonsai“ kočička, protože nerostu a bývám často nemocná. Teta má teď hodně starostí se zajistěním penízků pro kočičky. Říkala, že je těžká doba a venku řádí nějaký bacil. Někteří lidé nemohou pracovat a jiní jsou nemocní anebo se bojí. Řeší teď své starosti. No teta musí řešit nejenom ty své, ale i ty naše, protože svět se nezastavil. Řekla jsem jí, že už jsem velká holka, a tak jí pomůžu. Pomůžu jí tím, že se pokusím najít si svou milující rodinu!
Myslím si, že v této době více lidí pochopí mé pocity. Pochopí to, že já žiju v nejistotě celý život. Něco bylo špatně už u maminky v bříšku, ale nemám jí to za zlé. Byla jednou z koček, která nikomu nepatřila, o kterou se nikdo nestaral, a také dělala určitě co mohla. Jsem ráda, že jsem se mohla narodit a potkat tolik skvělých lidí. Jsem ráda, že i když mám křehké tělíčko, tak mám nezdolného ducha a srdce skutečné lvice. A to mám díky tomu, co jsem zažila.
Ze všech sourozenců jsem na tom nejhůře. Podstoupila jsem hromadu vyšetření a speciálních testů. V podstatě se mnou nic není. Jen nerostu a jsem zkrátka chcípáček, jak říká teta. Musím pravidelně papat, musí mě sledovat a sem tam musím na veterinu, když mi není dobře. Nedělám to schválně. Nerada přidělávám starosti, ale nemůžu za to.
Jsem to nejmilejší a nejvroucnější kotě, vlastně spíš mini kočička. Ráda si hraju s hračkami, lidskými prstíky, ruličkami a úplně nejraději se mazlím. Se ségrou jsme často tetě lezli do písku s bobkama, když nám čistila záchod. Byla to strašná sranda. Teta teda měla jiný názor, ale co už.
Víte že už mi je 10 měsíců? 7 měsíců jsem u tety. Sice je to tu fajn, ale hrozně ráda bych už našla domov. Vím, že na mě někdo čeká. Nějaký člověk, kterému chybím, jen o tom ještě neví. Někdo, kdo mě přijme a bude mě mít strašně rád. Nebude mu vadit, že občas musím na veterinu, protože bude vědět, že za to prostě stojím. Teta mi říká, že jsem ohromný poklad, jenom to není na první pohled vidět.
Já si nemyslím, že bych byla nějak výjimečná nebo kdo ví jak nemocná. Jsem prostě normální kočička, která čeká, až se otevřou dveře, a budeš tam stát ty. Ano, právě ty. Podíváš se na mě a neuvidíš malé neumrlé kotě, ale chrabrou kočku, která se nebojácně dere za pohlazením! Uvidíš mě takovou jaká skutečně jsem. Nejúžasnější Pomněnku na světě!
Čekám tu na tebe. Čekám už skoro rok a budu čekat dokud nepřijdeš, protože vím, že tam někde jsi. Když sis mě doteď nenašel, najdu si já tebe!
A vám všem děkuji za sdílení, protože třeba právě vaše sdílení mě posune k mému člověku, který o mě ještě neví.
Pac a pusu.
Vaše Pomněnka.