V zasmušilé zemi padaly kapky deště a stejně tak, jako byla ranní krajina pokryta mlhou, byla i moje budoucnost zakrytá tajemstvím. Krutým a bezcitným pocitem nejistoty.
Jmenuji se Roxy a měla jsem zemřít. Jmenuji se Roxy a živořila jsem na ulici v Makedonii, kde jsou nás stovky a tisíce. Byla jsem bezejmenným psem nikoho, který toužebně sledoval ty psy na vodítku, kteří někomu patřili. Psy, kteří si za okny hráli, zatímco já jsem mrzla venku.
Pokud ničím nezaujmete, nikdo si vás nevezme. Pokud zanevřete na lidi a začnete se k nim chovat tak, jako oni k vám, zastřelí vás. Když si nenajdete potravu, zemřete hlady, a i když se snažíte zaujmout sebevíc, jsou tam stovky a tisíce dalších, mladších a hezčích psů a štěňat. Koneckonců i štěňata tam denně umírají, tak kdo by se ohlédl za mnou?
Zezačátku věříte, že budete mít štěstí. Že se najde někdo, kdo vám pomůže. Kdo vám otevře nejen dveře svého domu, ale i své srdce. Jenže stárnete a ta jiskra postupně slábne. Světlo se mění v šeď a vy se smiřujete s tím, že dobré konce jsou jenom v pohádkách.
Spolu s mým štěněčím kamarádem jsme si našli místo poblíž hotelu, kde jsme se snažili přežít. Luxusní místo plné krásně oblečených hostů, kteří stolovali v prostorné hale, kde hrála hudba, a oni se smáli. Mezitím co jedli a bavili se, já a on jsme seděli venku v dešti a doufali, že dostaneme nějaký zbytek. Nikdo se za námi ani neohlédl a já jsem vše již vzdala. Začala jsem se skrývat v pozadí, zatímco můj psí kamarád, plný optimismu navzdory tomu, že byl sám už jen kost potažená kůží, se snažil běhat za lidmi. Marně. Když už se někdo zastavil, jen ho pohladil, občas mu něco hodil a to bylo vše, čemu se nám dostalo. Čekala mě moje první zima. Věděla jsem, že on ji nezvládne, a já budu mít co dělat. Nikdy jsme nikomu neuděli nic špatného…. Nikdy. Tak proč?
Jednou, když už byla dávno noc, a pršelo tak, že jsme měli promáčené kožichy až na kost, zastavilo poblíž auto, ze kterého vystoupila ženská silueta. V té tmě si mě všimla a nasypala mi hromadu krmiva. Bála jsem se, ale když odešla, šla jsem jíst. Po dlouhé době jsem měla plné bříško… Můj psí kamarád byl před hotelem a i on dostal něco k snědku. Ale co dělat víc? Ani nebyli z naší země…
Ráno odjížděli a můj psí kamarád byl opět u nich. Něčím to bylo jiné. Kdy naposledy u někoho z nás někdo brečel a objímal ho? Mokré, zapáchající psisko, které většina lidí nevidí? Silueta nasypala hromadu jídla a něco říkala, nevěděli jsme co, a já byla schovaná. Auto odjelo, tak jako vždy. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Za několik hodin někdo přijel, naložil mého psího kamaráda do auta a všiml si, jak na ně z dálky koukám. Vzali i mě a tak začal můj velký příběh. Ani jsem netušila, že za vše může ona silueta, která nás krmila. Neznámý člověk, který strávil několik hodin shánením pomoci pro psy o kterých ani nic nevěděl v cizí zemi.
Skončili jsme v útulku (kterých tu je jen pár, kde se nám skutečně snaží pomáhat). Já dostala jméno Roxy a můj kamarád Atva a tím se začal psát náš nový příběh. Nikdy, ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že by nám někdo pomohl nebo dokonce že by nám někdo uhradil péči, počkal, až budeme v pořádku, a vzal nás k sobě do úplně jiné země, abychom našli to, co nešlo u nás. Milující domov. Ale stalo se to a tak znovu doufám a věřím….
Včera se na mě jela podívat jedna rodinka. Teta s nimi šla na vycházku a vše jim říkala. Viděli jak se chovám. Jak moc nemusím fenečky, jak občas tahám, ale jak jsem strašně hodná na lidi. Jakou mám obrovskou radost z pohlazení a viděli i to, že i když jsem je neznala, hned jsem se k nim vrhla s vrtícím ocáskem. Teta říkala, že se na mě jedou podívat, že by mi dali domov. Ani jsem nemohla dýchat!
Venčení se mi moc líbilo a měli se ozvat další den, až si vše rozmyslí. Dnes volali a řekli ano! Teta byla strašně šťastná, protože zatím nás má na chatě, kam 3-4x denně dojíždí, aby nás venčila. Nemáme totiž rádi kočičky a nemůžeme k ní do bytu. Sice se snaží o prostory, ale to bude trvat dlouho a my jsme tu teď. Teď je navíc chudák nemocná a stejně za námi musí jezdit…. Říkala mi, že řekli ano a já byla šťastná jako blecha! Teta nachystala veškeré papíry a smlouvy a obě jsme se těšily na pátek, kdy mě měla do mého nového domova odvézt! Jenže….
Teď večer zavolali, že si to rozmysleli. Že prý tahám a vnoučata by se mnou nemohla. Přitom jim říkala, že první měsíc mám mít dvojí jištění, a mají semnou chodit oni. Ani jedna jsme to nepochopily. Teta je naštvaná, že nejdřív ano a pak ne a já jsem smutná. Je snad chyba ve mně?
Prosím, pomozte mi najít domov. Sdílejte. Každé jedno sdílení mě může posunout k tomu správnému člověku, který na mě čeká, a jen neví o tom, že tu jsem, a že i já čekám na něj. Prosím, pomozte mi, aby můj příběh skončil šťastně.
Moje inzertní album najdete zde: https://www.facebook.com/media/set/…
Pac a pusu,
Vaše čekající Roxy.
Nejnovější komentáře