Vzpomínáte na pejska Míšu, kterému zemřel majitel na rakovinu?
Míšu jsme původně braly jako hodného pejska, kterému najdeme domov. Jenže se ukázalo, že je to složitější psí duše než se zdálo. Už když ho předávala příbuzná pána, tak se ohnal a první co po příjezdu udělal bylo, že utekl. Míšu jsem hledala několik dní nejen já, jedna příbuzná, ale i polovina okolních vesnic. Nastražili jsme fotopasti, krmná místa, obvolali a obepsaly myslivecké spolky, obce i odchytové služby. Podařilo se nám získat i pár kusů oblečení páníčka se kterými jsme dělaly pachové stopy. Pak už zbývalo jen zmapovat jeho rádius pohybu než se ustálí.
Z fotopastí bylo vidět, jak Míša lehává u sklopce na mikině páníčka. Občas se ukázal, ale jak se na něj člověk podíval, nedej bože zavolal, byl pryč. Nakonec se ho však podařilo chytit a začalo se s ním pracovat. Míša žil jako suverén, kterému se otevřela vrátka a až se mu chtělo, tak se vrátil. Celý život žil s jedním člověkem na jednom místě a najednou přišel doslova o všechno a poslední chvíle žil na zahradě poměrně dlouho sám, protože pán byl v nemocnici. Sice krmení obstarané měl, ale..
Jeho reakce na strach nebo obavy je agrese. Začal tím, že pokousal několik lidí, a na zbytek vrčel. Celkově je jeho adaptace na jakékoliv změny nesmírně složitá. Z počátku u nás bydlel v zateplené boudě v kotci (taková psí hacienda, žádné rozbořeniště) a kromě mě a příbuzné pána k němu nikdo nechodil. Nebylo možné ho ani vyvenčit, protože u cizího člověka se bál a měl tendence se snažit dostat z dvojího jištění. Jeho křehká psí duše utrpěla zkrátka šok…
Práce se psy mě baví, paradoxně se přiznám, že víc než s kočkami, jen už jsem na to stará a unavená, jenže Míša neměl moc možností… Nemá cenu si lhát. Bylo to těžké. Získání důvěry nevynutíte. Pocit bezpečí nikomu nenakážete. Vše chce čas.
Aby toho nebylo málo, Míšovi vyskočila plotýnka a ošetřování bylo doslova peklo nejen pro veterináře, ale i pro mě. Naštěstí se vše obešlo bez operace.
Ano, pes na videu je Míša dnes. Je to Míša, který mi spí u postele. Míša, který vstává,  když jdu v noci na záchod, a jde se mnou. Míša, který když odjíždím do práce většinu dne čeká u vrat. Míša, na kterého cizí lidé nesmějí sahat, protože může pokousat. Míša, který kdyby mohl, tak za mnou chodí jak stín. Ano, je to Míša, který je konečně zase doma, a já jsem se ho rozhodla adoptovat, i když jsem původně nechtěla, protože si nedokážu představit, že by měl hledat nový domov. Že by měl zase do cizího prostředí k cizím lidem…
Takže Míšo, vítej doma a abych to trochou odlehčila, i když to s ním bylo peklo a stále to není jednoduché, tak Hugh Blue s atrofií mozku nasadil první dva roky laťku tak vysoko, že nevěřím, že přijde někdy horší pes. S Bluem to táhneme spolu už šestým rokem a dnes je z něj pes, který může bez vodítka v klidné lokalitě a poslouchá na slovo.
Nikdo není ztracený případ. Jen to člověk nesmí vzdát.
Pomozte nám pomáhat zvířatům, prosím. Sami to nedokážeme. Musíme hradit krmivo, veterinu a chceme budovat voliéru s karanténou. Přispět můžete:
Děkujeme, naše zvířecí rodinko, za každé sdílení i kačku. Děkujeme, že s Destiny Pet pomáháte k lepšímu měnit svět.