„Za osmero řekami a osmero lesy, za tisícero hvězdami i zlatými vřesy. V říši skryté zraku lidí, kterou pouze kočky vidí. Tam ční duhový květ, zde kočky mají svůj svět.“
Někdo mi kdysi položil tuto otázku: „O čem sní kočičí duše?“ Víte, možná jste o tom ještě neslyšeli, ale my kočky máme svůj svět. Svět, který vy nevidíte a nemůžete do něj vstoupit.
Všude se rozprostírají lány trav, které tančí do poryvů větrů. Stromy si šeptají různé příběhy a jejich listí ho za tichého šumu šíří dál. Potoky, ba i řeky zrcadlí vyprávění o tom, co se tehdy stalo. Všichni v kočičí říši znají příběh o mně, Hanku Libštajnů, a o tom, o čem snila moje duše. Když se ztišíte a budete pozorně naslouchat, určitě jej vánek donese až k vám. Je to jeden z příběhů z kočičí kapsy.
V kočičí říši není nedostatků. Nikdo z jejích obyvatel není nemocný, neživoří. Nikdo nikoho nevyhání, nevykořisťuje, nebije. Tento svět patří pouze nám, kočkám. Je bez nenávisti, zlomyslnosti a neštěstí. Všichni si spolu hrajeme a proháníme se po nekonečných lánech. Není nám zima a vše, o čem jsme kdy mohli jen snít, zde máme. Vše, kromě jedné jediné věci, o které si štěbetali ptáci, kteří přilétali z lidského světa.
Moc dobře víme o lidech. O tom, že někteří jsou dobří a snaží se nám pomáhat, ale slyšeli jsme i o těch, kteří nám ubližují. Nestarají se o nás, a protože lidský svět má jiná pravidla a každý přemnožený druh je potřeba redukovat, máme různé nemoci, které v našem světě nejsou. Lidský svět je plný utrpení a každá chvilka štěstí je vyvážená těmi bolestnými. Kdo by o něco takového stál, říkával jsem si kdysi.
Koluje mezi námi jedna legenda. Legenda o tom, že každá kočka má někde svého člověka. A jen člověk nám dokáže dát tu jedinou věc, kterou nemáme. Domov. Milující a vřelou náruč se spoustou drbání. Lásku, péči a vřelost. Společně tak z domů tvoříme domovy plné vroucného tepla. Vždycky jsem si říkal, jestli i na mě někdo čeká. Jestli má cenu odejít tam k lidem a hledat.
Co když se někde ztratím? Co když je nenajdu včas? Měl jsem spoustu otázek. Bál jsem se. U nás není smrt, ale u vás? Je na každém rohu a čeká. Tiše kráčí uličkami a vyhlíží, koho by si vzala sebou. Komu uzme jeho čas… Má cenu tak riskovat? Riskoval by pro mě i ten člověk, kterého hledám?
„Podívej se mi do očí a řekni, co vidíš,“ řekl mi ve snu stín, kterému jsem neviděl do tváře. Krok do neznáma…
Než jsem se nadál, přeskočil jsem duhový květ. Teplé světlo zmizelo a já byl uprostřed chladného mlhavého rána. Nevzdám se! Najdu tě! Nech mě tě milovat, můj člověče. To byly první myšlenky, když jsem se objevil v lidském světě s promoklými packami. Byl to den, kdy jsem se narodil a byl to den, kdy začala má pouť plná hledání.
Nikdo nás nekrmil, nikdo se o nás nestaral. Rostl jsem a hleděl na příbytky lidí, ve kterých bylo světlo. Díval jsem se na usmívající se tváře doufaje, že si mě jedna z nich všimne a bude to ta, kterou hledám. Čas plynul a já byl stále sám. Neznal jsem nic jiného než boj o přežití a jen vrabci nade mnou si štěbetali o tom, jak krásně se žije v kočičí říši. Bylo mi to povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout…
Kopali do mě, vyháněli mě, děti po mně házely kamením. Měl jsem neustálý hlad a pak jsem ji potkal. Ten den, kdy jsem dojedl jídlo z misky potulné kočky, kterou krmila stará paní. Stála tam zahalena v černém a skřípala zuby. Věděl jsem, že je to ona. Byla to smrt a přišla mi říct, že se můj čas zkrátil. Byl to den, kdy jsem se nakazil virovou kočičí leukémií (FeLV) a stačilo tak málo… Pojíst trochu jídla po kočce, která nemocí trpěla. Kdo mě teď bude chtít? Co bude s mojí kočičí kamarádkou a našimi koťaty? Kdo se o ně teď postará? Měl jsem mnoho obav.
Ukryli jsme se do jedné firmy, ale bohužel si nás všimli. Kočky tu nechceme! Zlikvidujeme je! Odvezeme je do lesa, koťata utopíme. Proboha… tohle že jsou lidi? Tohle mají být ti, které celý život hledáme? Co s námi jen bude… Jednoho dne nás chytli a naložili do přepravek. To bude náš konec, pomyslel jsem si. Ale i v tom nejtemnějším místě je světlo, a čím větší temnota je, tím více světlo září.
Skončili jsme v azylu díky dobrému člověku, který se o nás ve firmě staral. Nebyl to domov, ale byl to záchytný bod na naší cestě, bezpečný přístav. Bál jsme se, co udělají, až zjistí, že mám FeLV. Bál jsem se, že jsem nakazil i členy své kočičí rodinky, ale ukázalo se, že pozitivní jsem byl jen já. Ulevilo se mi. Postupně všichni odcházeli do domovů. Všechna moje koťátka a já byl stále sám. Kde je ta otevřená náruč o které tolik sním? Říkal jsem si každý den, když někdo přišel a opět odešel, beze mě.
Bylo mi špatně a azylová teta zjistila, že kromě leukémie mám ještě špatné ledviny. Dočkám se vůbec své rodiny? Chodil jsem často na veterinu a doufal. A pak se to stalo. Otevřely se dveře a tam stáli oni. Drbali mě, hladili mě a věděli to. Věděli, že jsem nemocný, ale byli to oni. Po tolika letech se naše cesty sešly. Po tolika útrapách jsem se díval do tváří lidí, kteří se na mě usmívali. Vzpomněl jsem si na kočičí svět. Vzpomněl jsem si na to, o čem jsem snil. Snil jsem o domově a přede mnou stáli dva lidi, kteří mi ho přišli dát.
Nyní vám píšu od své nové rodiny. Musíte vědět, že to má cenu. Že se musíte snažit jít k těm správným nohám, které vám pomohou. I když jste nemocní, hendikepovaní, černí. Všichni máme stejné právo na štěstí jako kdokoliv jiný. I když vás jinde odhánějí. Někde v širém světě je vaše rodina, která čeká právě jen na vás. Snažte se! Ty správné nohy vám pomohou domov najít.
A co bych vzkázal vám, dvounozí lidé? Není všechno zlato, co se třpytí. Skutečné skvosty se skrývají v starých kočkách, které mnohé pamatují a váží si toho, co mají. V nemocných kočkách, jejichž čas není tak dlouhý, ale o to může být bohatší. V slepých kočkách, které vidí svým srdcem. V hendikepovaných, bázlivých, nevzhledných kočkách. Skutečnou lásku a oddanost je třeba si získat. Hledejte poklad v těch, kteří se vám hned nepřijdou otírat o nohy, ale pozorují vás z poza škrabadla. Já a mně podobní nejsme pro každého. Jsme pro stejně výjimečné lidi, jako jsme my kočky. A vy lidé, čekáme na vás! Nebojte se.
Risknul jsem vše a šel jsem za svým snem. Snil jsem o domově, který jsem našel.
Nevzdávejte se!
S láskou,
váš Hank Libštajn, FeLV pozitivní ledvinář.